Historie muzea
Historie muzea
S myšlenkou založit v Sušici muzeum seznámil čtenáře prvního čísla místního časopisu Posel ze Sušice roku 1879 ve svém článku Dbejme památek otců svých sušický učitel měšťanských škol Josef Holík. Zároveň se snažil pro tuto myšlenku získat představitele města. Přímou výzvu k založení muzea uveřejnil J. Holík v Poslu ze Sušice 25. ledna 1880. Jeho přáním bylo vytvořit muzeum pro region větší části Šumavy a Pošumaví, protože jiné muzeum v této oblasti tehdy ještě nebylo. Jako okamžitá reakce na tuto výzvu začaly docházet četné dary z okolí i ze vzdálených míst, načež městská rada již 1. dubna 1880 rozhodla pro potřeby muzea uvolnit skříň v jedné z radničních kanceláří. Předměty rychle přibývaly a bylo nutné zorganizovat muzeum na vyšší úrovni. V říjnu 1885 vznikl dvanáctičlenný muzejní komitét za účelem sestavení muzejních stanov. Po dvou letech činnosti skutečně vypracoval Stanovy jednací a domácí řád obecního musea král. svobod. města Sušice na Otavě o 24 paragrafech. Muzeum se v nich charakterizovalo jako „obcí sušickou zřízená sbírka a stálá výstava předmětů, ježto týkajíce se především tohoto města a jižních Čech, vynikají důležitostí pro archaelogii a historii vůbec a pro umění vlastenecké a dějiny jeho zvláště, usnadňují poznání této části české vlasti v ohledu národopisném a přírodovědeckém, zobrazují využitkování všelikých přírodních sil a plodů pro potřeby lidské a znázorňují stav i pokrok průmyslu a obchodů z toho se vyvinuvšího“. Děleno bylo do tří oddělení, a sice historického (archiválie, mince, pečeti, předměty etnografické a archeologické), přírodovědného (předměty zoologické, botanické, mineralogické, geologické) a průmyslově-uměleckého. Ve stejné době získalo muzeum lépe vyhovující místnosti po občanské záložně.Slibný rozvoj muzea byl však narušen Holíkovým onemocněním a smrtí roku 1892. Jeho nástupce, odborný učitel Jan Taul, se sice snažil v této práci pokračovat, ale na rozdíl od Holíka nenašel u tehdejších představitelů města takovou podporu. Například v době, kdy se konaly po celých Čechách krajinské hospodářské výstavy, přímo masově se zakládala regionální muzea a i samo sušické muzeum se účastnilo bohatou kolekcí exponátů na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze, chtěla roku 1896 sušická městská rada pronajmout dosavadní muzejní místnosti bernímu úřadu a sbírky umístit do obecní šupárny, „žumpy to pro tento účel naprosto nevhodné!“ Jen díky ráznému protestu a finanční podpoře městské spořitelny k tomu nedošlo. Muzeum se sice nakonec přestěhovalo, ale do nových prostor v jiném patře radnice, což umožnilo sbírky nově zorganizovat do nových vitrín odkoupených po národopisné výstavě. Po rezignaci Jana Taula v roce 1904 se novým správcem muzea se stal Vojtěch Maštovský. Přestože neměl dostatek potřebných odborných znalostí, muzeum se pod jeho vedením slibně rozvíjelo. Od roku 1909 ho vedl gymnaziální profesor Karel Kramář a od roku 1912 tajemník sušického městského úřadu Kajetán Turek. S jeho příchodem do muzea začíná nová dlouhá etapa jeho rozkvětu. Sbírky znovu uspořádal, vyvinul nátlak na městskou radu, která se zavázala, že bude muzeu pravidelně finančně přispívat. Přišel také s myšlenkou, že by muzeum mělo mít vlastní budovu. Již od roku 1923 se uvažovalo o vystavění nového děkanství a jeho dosavadní sídlo – renesanční budova čp. 40/I na náměstí – měla být věnována právě muzeu.
K realizaci této myšlenky však nedošlo. Ředitelství městské spořitelny, která byla nejštědřejším sponzorem, muzea přišlo s jiným návrhem. V souvislosti se stavbou nové budovy spořitelny na náměstí měla být v jejím sousedství postavena nová moderní budova muzea. Byl dokonce vypracován i projekt. Bohužel, tento záměr nevyšel a objekt obsadila živnostenská a kupecká škola. Muzeum, jehož sbírky se ve 30. letech rozšířily především o jedinečný nález cínového nádobí a sbírku skla z annínské sklárny, se muselo spokojit jen s přidělením dalších místností v radniční budově. Naštěstí definitivní vyřešení situace na sebe nenechalo dlouho čekat. Již deset let starý návrh umístit sbírky do bývalého děkanství byl konečně schválen a od roku 1933 začaly rozsáhlé adaptace domu na náměstí. V roce 1934 se muzeum konečně nastěhovalo do vlastní budovy. Kajetán Turek věnoval pozornost především řemeslům, cechovním památkám, průmyslu, místním spolkům a výrazným osobnostem. Zatím jen nevýznamně se hledělo k minulosti venkovského lidu, ačkoliv roku 1931 bylo v rámci muzea zřízeno zemědělské oddělení, které však nevyvinulo příliš intenzívní sběratelskou činnost. Turek připojil k muzeu i městský archiv, z něhož vytěžil řadu materiálu pro své články a studie. Soustřeďoval také nejrůznější archiválie spolků a pozůstalosti jednotlivců, založil důkladnou fotografickou dokumentaci, začal pravidelně vydávat výroční zprávy s bibliografií regionální literatury a různé muzejní publikace. Inventarizace mohla rychle pokračovat i proto, že muzeu byla přidělena administrativní síla. Okupace poznamenala činnost muzea negativně.
Roku 1942 Kajetán Turek umírá a muzea se na přechodnou dobu ujmul jeho syn Luboš. Následkem politické situace bylo muzeum pro veřejnost v podstatě uzavřeno, sbírkové předměty z větší části uskladněny kvůli nebezpečí leteckých náletů. Ani po osvobození činnost muzea neožila. Vedení bylo svěřeno gymnaziálnímu profesoru Antonínu Janákovi, který byl již před válkou jmenován městským archivářem a napsal několik cenných článků z historie Sušicka. Do muzea se sbírkami částečně volně uloženými se v té době začaly soustřeďovat nejrůznější předměty z konfiskátů, na něž se zde konaly dražby. V archivu se kupily bedny německých knih, v nichž se přebírali různí zájemci. Od roku 1951 pracovníci muzea pod vedením Rudolfa Kůse společně se žáky sušického gymnázia vyčistili muzeum od předmětů, které do sbírek nepatřily. Od téhož roku se také začalo pracovat na nové instalaci expozice podle libreta Vladimíra Holého. Sušické muzeum se společně s Chebem a Českým Krumlovem stalo jedním ze tří ústavů vybraných pro realizaci tzv. vzorového okresního muzea v režii Národního muzea. Díky tomu novou expozici budovali renomovaní vědečtí odborníci (Helena Johnová, Ludmila Kybalová, Pavel Radoměrský, Jiří Břeň). Otevřena a zpřístupněna veřejnosti byla 7. října 1956.
Rok 1960 přinesl velké změny reorganizací územních celků a zřízením nových okresů. Historický okres Sušice byl po téměř sto letech zrušen a začleněn do okresu Klatovy. Tato změna a následně i celostátní integrace muzeí ovlivnila i činnost Okresního vlastivědného muzea horního Pootaví v Sušici. V režii Okresního národního výboru v Klatovech byla jeho další existence s ohledem na nesporně silnější pozici klatovského okresního muzea nejistá, přestože se pod vedením tehdejšího ředitele Vladimíra Holého dařilo významně rozšiřovat sbírky a přetvářet instituci ryze dokumentačního rázu v ústav spolupracující s předními odborníky své doby (Václav Mencl, Jaroslav Kramařík). Cesta se nalezla v integraci šumavských muzeí do jediné instituce systematicky dokumentující a reflektující region Šumavy: spojením muzeí v Sušici, Kašperských Horách a Železné Rudě vzniklo v roce 1967 Muzeum Šumavy, jehož srdcem zůstává nadále sušické pracoviště.
Literatura: Jan LHOTÁK, 130 let muzejní práce v Sušici I. In: Vlastivědný sborník Muzea Šumavy VII, Sušice 2011, s. 7–73.
Zdeňka Řezníčková – Jan Lhoták