Sklářství – expozice v prvním patře uprostřed
V patře ve střední místnosti je vystaveno sklo z 19. století a první třetiny 20. století. Pochází především z majetku rodiny Abele. K nejvzácnějším patří číšky z čirého broušeného skla, zdobené lazurami a řezáním a doplněné monogramem F. A., dále pamětní pohár z r. 1887 ze zeleného skla zdobeného zlacením a malbou emaily a rodovým znakem Abelů, váza a pohár z barevného skla s miniaturními portréty, nápojové soupravy z broušeného křišťálu a z modrého skla. Mezi okny je umístěno benátské zrcadlo s vyobrazením Sv. Kateřiny Alexandrijské z konce 18. století. Po levé straně při východu z místnosti visí první zrcadlo vyrobené ve sklárně v Ludwigsthalu v r. 1828.
Základním předpokladem pro sklářskou výrobu byl dostatek surovin, zejména křemene a dřeva. Nacházel se tu i vápenec a přispěla i podpora vrchnosti – majitel panství měl zisk z pronájmu lesů a odbyt pro velké množství piva. Rozvoj sklářství také podstatně přispěl k osídlení těžko přístupných a odlehlých území. Na výrobě skla se podílelo mnoho lidí, počínaje dřevorubcem, který zajišťoval palivo, lamačem, či sběračem křemene, formanem, který suroviny přivážel, stupařem, jenž ve stoupě drtil křemen, vápenec, případně střepy, paličem popela, který pálil odpadní dřevo, či celé stromy ve vzdálenějších dílech lesa na popel, flusárníkem, jenž loužil dřevěný popel a vyráběl flus, čili potaš.
Přímo v huti pracovali topiči, z nichž jeden vysoušel polena a druhý přikládal. Dále šmelcíř – tavič ve šmelcovně mísil připravené suroviny a tzv. sklářský kmen nakládal do pánví (jedna je umístěna ve vstupní hale muzea). Tavba trvala 12 – 14 hodin, při dotavení dosahovala teploty 1600 °C. Když bylo utaveno, snížila se teplota na 1200 °C a tavič svolal skláře, aby šli foukat. Vlastní pec byla kruhová kamenná stavba s hliněnou kopulí, mívala většinou šest pánví, z nichž skláři nabírali kulatými otvory v bocích pece sklovinu na píšťaly a foukali sklo. Skláři stáli po obvodu pece na dřevěném podiu. V huti pracovali i větší děti sklářů, přidržovaly formy na formování dýnka a odnášely hotové výrobky. Brusiči, řezbáři a malíři skla sklo zušlechťovali. Ženy sklářů hotové výrobky balily a ukládaly do bedýnek a nakonec opět formani sklo odváželi na prodej.
Dodnes jsou na železnorudsku v názvech míst připomínány četné zaniklé sklářské huti jako Gerlova, Ferdinandova, Pamferova, Schürerova, Schmausova, Stará, Skelná, Páteříková a podobně.