HISTORIE MUZEA | Muzeum Šumavy

Historie muzea

Muzeum v Železné Rudě bylo založeno 1. května 1936 pod názvem Künisches Heimatmuseum (Královácké vlastivědné muzeum) a sbírkotvorným vymezením odvolávajícím se na svérázné území horské Šumavy – tzv. Královský hvozd a jeho obyvatele, Králováky. Stanovy muzejního spolku nesly datum 8. února 1937 a vedle standardního shromažďování a prezentace artefaktů v nejširším slova smyslu kladly důraz též na publikování odborných statí, cílené výzkumy vědeckého charakteru, pořádání vědeckých přednášek či sympozií. Myšlenku, realizaci i koncepci muzea, stejně jako rozdělení podsbírek i metodické pokyny (jak sbírat materiál pro muzeum, jak uspořádat sbírky, jaké informace z historie shromažďovat atd.) sestavil regionální spisovatel, básník a sběratel šumavského folklóru Alois Hilgarth. Narodil se 8. května 1877 na statku Hausbauernhof u Železné Rudy – čp. 61, odkud pocházel jeho otec, sedlák Ignaz Hilgarth. Jeho matka Marie, rozená Seidelová, byla rodačkou z dnes již zaniklé kochánovské rychty Žežulka (Scheschulkahof). V době, kdy v Železné Rudě pomáhal založit muzeum, působil Aloise Hilgarth již jako obchodník v severočeských Teplicích. Vedle muzejní činnosti se věnoval i poezii, v níž rozvíjel odkaz lidových písní, jichž byl také významným sběratelem. Alois Hilgarth zemřel v německém Erfurtu 1. dubna 1958.
Své první prostory železnorudské muzeum nalezlo v tehdejší Defferniker Strasse (dnešní Sklářské ulici) v domě čp. 39, kde býval hostinec Zur Post, nazývaný v polovině 19. století Untere Wirtshaus (Dolní hostinec). Již při otevření muzea v roce 1936 byly pro sbírky získány např. malý kostelní zvon, první cyklistické vysoké kolo v Železné Rudě, které se dochovalo dodnes, znak zeměbrany, model hamru (dosud umístěný v expozici). O sbírky muzea se dlouhou dobu starala učitelka slečna Tatzlová, která se zároveň zajímala o historii Šumavy a návštěvníkům o ní dokázala poutavě vyprávět. Stala se také pomyslným dějinným svorníkem pro navázání etapy existence muzea po roce 1945. Hned v roce 1946 Tatzlová zorganizovala přestěhování sbírek do současné muzejní budovy – domu čp. 154 v dnešní Javorské ulici, který v roce 1877 dal vystavět Jiří Kryštof Mikuláš Abele, člen významného sklářského rodu. Jiří Kryštof Mikuláš Abele byl v letech 1861–1872 majitelem deskového statku Jiřičná u Sušice a v tzv. abelovské vile v Železné Rudě v roce 1878 zemřel. S jeho dcerou Rosou se oženil roku 1869 Ferdinand Abele, který se byl vrchním inženýrem námořního dělostřelectva. Na odpočinek odešel v roce 1869 jako ředitel námořního arzenálu v Pulje a usadil se v Železné Rudě. Zde se aktivně zapojil do veřejného života. V letech 1898–1902 byl starostou Železné Rudy, pak byl jmenován čestným občanem města, byl členem okresního zastupitelstva atd. Ferdinand Abele měl šest dětí, z nichž ve spojitosti s vilou Abeleů je třeba zmínit Rudolfa, který byl fregatním kapitánem a který si ze svých cest přivezlo řadu památek uložených dnes ve sbírkách železnorudského muzea. Po první světové válce se i Rudolf usadil v abeleovské vile a exponoval se ve veřejném životě jako jeho otec, zejména ve sportovních spolcích. Na konci druhé světové války se díky jeho diplomatickým schopnostem podařilo zabránit krveprolití – přesvědčil zdejší oddíly SS, aby nezaútočily na americkou armádu blížící se od Hojsovy Stráže a aby se stáhly ze Železné Rudy. Rudolf Abele v roce 1946 „věnoval“ vilu československému státu. Sám pak žil u své sestry v Mnichově, kde v únoru roku 1956 zemřel. Dům daroval státu s tím, že zde má být muzeum Abeleů. Byly sem také přemístěny i sbírky původního muzea. V 60. a 70. letech však byla celá řada exponátů připomínajících rodinu Abele přestěhována do přístěnků v prvním patře, kde nebyly pro návštěvníky přístupné a v muzeu byla instalována expozice připomínající pohraniční stráž a ochranu hranic. Tuto expozici nahradila později expozice věnovaná železnorudské vzpouře legionářů v roce 1919, která byla odstraněna po roce 1990.
I když železnorudské muzeum mělo zpočátku ambice stát se muzeem regionálním, sbírkový fond zůstal přes počáteční plány poměrně skromný. Protože vznik a rozvoj tohoto muzea podporovalo především německé obyvatelstvo, opadl po válce na určitou dobu o jeho další rozvoj zájem. Přesto se podařilo soustředit slušnou sbírku kupř. lidového malovaného nábytku ze Železnorudska, nebo soubor hamernického nářadí, což se spolu s abeleovskou rodinnou sbírkou skla, nábytku a obrazů stalo profilujícím základem muzea. Muzeum se však od počátku stalo pouze stálou expozicí, zaměstnanec muzea zde působil jen jako správce a průvodce a žádnou další činnost nevyvíjel. Po slečně Tatzlové pracovalo v muzeu několik dalších správců – například pan Hopp, obuvník pocházející z Plánice. Pan Hopp byl velkým zastánce Alexandera Dubčeka a v roce 1968 ho při jeho plamenném projevu na Dubčekovu obranu ranila mrtvice. Jiným správcem byl pan Andrej Semanič, jenž pocházel od Prešova, ale Šumavu velice miloval. Muzeum se tehdy jmenovalo Klostermannovo muzeum. V roce 1986 odešel pan Semanič do důchodu a vrátil se ke svému bratrovi do Prešova.
Poté, co se po roce 1960 stala nejistou další existence muzea v Sušici, začal v roce 1964 tehdejší ředitel sušického muzea Vladimír Holý uvažoval o integraci malých šumavských muzeí do jediného celku. V návrhu z roku 1965 už počítal i se začleněním muzea v Železné Rudě. V roce 1967 se tak sloučila původně městská muzea v Sušici, Kašperských Horách a Železné Rudě do jednoho celku se jménem Muzeum Šumavy. Připojení k většímu institucionálnímu celku nemělo za následek zásadní proměnu skladby expozice a její zaměření, i nadále reflektuje lokální specifika Železnorudska – hamernictví, sklářství a podnikatelskou rodinu Abeleů.
Zdeňka Řezníčková – Jan Lhoták